Nejslavnější verše a fráze Federica Garcíi Lorcy
3 nejlepší podle 90 hlasů od lidí: Začíná pláč / kytary. · Nechci to vidět! · Jestli zemřu, / nechám balkon otevřený.. (Aktualizováno 20. 7. 2019.)
Lorcovy verše, které zná polovina světa nazpaměť, od cikánských balad až po Dům Bernardy Alby, každý s vlastní knihou nebo dílem.
Automaticky přeloženo (originál v jazyce Español). Viz originál
Nejlepší 12
-
1
Začíná pláč / kytary.
"Kytara", v Poema del cante jondo (1931).
-
2
Nechci to vidět!
"The Spilled Blood", druhá část Llanto od Ignacia Sáncheze Mejíase (1935).
-
3
Jestli zemřu, / nechám balkon otevřený.
"Sbohem", v Písních (1927).
-
4
Bude trvat dlouho, než se narodí, pokud se narodí, / Andalusan tak jasný, tak bohatý na dobrodružství.
Uzavření Llanta od Ignacia Sáncheze Mejíase (1935).
-
5
Cordova. / Daleko a sám.
"Horseman's song", v Písních (1927).
-
6
Zelená, miluji tě zelená. / Vítr zelená. Zelené větve.
Začátek „Násomnářské romance“ v Cikánských baladách (1928).
-
7
V pět odpoledne.
Sbor "The fuck and the death" v Llantu od Ignacia Sáncheze Mejíase (1935).
-
8
Měsíc přišel do kovárny / se svým tuberózovým ruchem.
"Romantika měsíce, měsíce", báseň, která otevírá Romancero cikán (1928).
-
9
Ticho, řekl jsem! Umlčet!
Bernardiny příkazy svým dcerám v Domě Bernardy Alby (1936).
-
10
Úsvit New Yorku má / čtyři sloupy bahna.
"The Aurora", v Poet v New Yorku (vydáno v roce 1940).
-
11
Nejstrašnější ze všech pocitů je pocit mrtvé naděje.
Doña Rosita svobodná (1935).
-
12
Divadlo je poezie, která opouští knihu a stává se člověkem.
Z rozhovoru z roku 1936 o jeho myšlence divadla.
Jak je tento žebříček uspořádán? Podle hlasování lidí: každé ▲ přidá bod a každé ▼ jeden ubere. Kdokoli může hlasovat a přidat, co chybí.
Chybí něco?
Komentáře (9)
Chcete-li komentovat, přihlaste se
«A las cinco de la tarde», se me pone la piel de gallina.
Faltan cosas de Bodas de sangre y de Yerma, no todo es poesía.
Lo de «Si muero, dejad el balcón abierto» es precioso.
Córdoba, lejana y sola... qué belleza.
En el instituto nos hicieron aprender el Romance sonámbulo de memoria, aún me acuerdo.
Bonita selección.
«Verde que te quiero verde», la sabe toda España.
Lorca es el poeta más grande de nuestra lengua, y lo mataron.
El Llanto por Ignacio Sánchez Mejías me pone los pelos de punta.